Konec I. republiky
Mnichovská dohoda čtyř velmocí likvidovala československý stát v té podobě, ve které byl utvořen v roce 1918. Změna hranic Československa byla pouze dílčím příznakem dalekosáhlých změn jeho mezinárodního postavení. Mnichovem byla zpřetrhána pouta, kterými bylo Československo spojeno se západní Evropou. Ze čtyř státníků podepisujících mnichovskou dohodu byl skutečným vítězem pouze jeden z nich - Adolf Hitler. Mnichov, to bylo veliké vítězství nacistického Německa. Hitlerova politika, pohybující se v září 1938 na samém pokraji rizika, politika spoléhající na nepevnost a nedůslednost západních demokratických velmocí, se ukázala opět reálná. Hitler, kráčeje po ostří vyhrocené situace, se stal - obdobně jako tomu bylo v porýnské krizi v březnu 1936 - vítězem i nyní. Kritika, která se proti němu začala zdvíhat uvnitř Německa, umlkla.
Zlomení československého odporu zásahem velmocí v Mnichově a rozrušení československého státu bylo hlubokou tragédií pro ty vrstvy, které jeho vznik před dvaceti lety tak radostně vítaly. Lidové odhodlání bránit republiku vyznělo naprázdno. Zprávy o usneseních mnichovské konference vyvolávaly zděšení. Mobilizovaní vojáci, kteří byli v pohraničních opevněních připraveni k boji, byli šokováni náhlou změnou situace. Zklamání a ponížení vyvolávaly beznaděj i hněv. A s rozbitím státu se hroutil i československý demokratický systém - systém pluralitní parlamentní demokracie.
Německé obyvatelstvo - jehož naprostá většina podporovala Henleinovu sudetoněmeckou stranu - vítalo armády nacistického Německa nadšeným jásotem. Všichni se stali součástí říše a říšskými občany. Oblasti jižních Čech a jižní Moravy byly rozděleny mezi Bavorsko a Horní a Dolní Rakousko. S Dolním Rakouskem byly spojeny i dva německé ostrůvky na Slovensku u Bratislavy. Určitou celistvost si uchovaly pouze oblasti v severních Čechách. Zde byla vytvořena zvláštní sudetoněmecká oblast, která získala v dubnu 1939 statut sudetoněmecké župy. Vedoucí pozice ve všech oblastech nezískali však sudetští Němci, ale Němci z říše. Po upevnění říšskoněmeckých nacistických struktur a vytvořením sudetoněmecké župy se Konrád Henlein stal říšským místodržitelem říšské župy Sudetenland, vedoucím sudetské župy nacistické strany a obdržel hodnost SS Gruppenfuhrera.
Ve všech německých oblastech připojených k říši byly odstraněny všechny demokratické svobody a zrušena všechna občanská práva, která měli Němci zajištěna v Československé republice. Okamžitě byly rozpuštěny všechny spolky, svazy, tělovýchovné organizace a politické strany. Rozpuštění se týkalo všech existujících organizací včetně Henleinovy sudetoněmecké strany. Rozpuštěna byla i tělovýchovná organizace Německý tělocvičný svaz (Der Deutsche Turnverband - DTV), z něhož Henlein vzešel a jehož čestným předsedou až do Mnichova byl. Většina českého obyvatelstva byla po Mnichovu z okupovaných území vyhnána nebo se ze strachu před nacisty vystěhovávala. Do českého vnitrozemí proudil silný proud uprchlíků, kteří utíkali před Hitlerem s minimálním vybavením.
Okamžitě po podpisu mnichovské dohody se přihlásila se svými územními nároky polská vláda. Její nároky byly formulovány již 21. září a byly součástí Hitlerova godesberského memoranda. 30. září zaslala polská vláda československé vládě ultimátum o okamžitém vydání požadovaných oblastí. 1. října obsadila polská vojska Těšínsko a Hlučínsko. 25. října byla k Polsku připojena také menší území u Čadci, na Oravě a Spiši s korekturami hranic ve Vysokých Tatrách.
Své územní nároky - ohlášené oficiálně již 22. září a vtělené rovněž do Hitlerova godesberského memoranda - vznesla po Mnichovu i maďarská Horthyho vláda. Žádala, aby k Maďarsku byly připojeny oblasti Slovenska s maďarskou většinou. Podle příkladu Německa stanovila jako kritérium sčítání obyvatelstva z roku 1910. Maďarsko požadovalo i připojení celé Podkarpatské Rusi. Cílem maďarské vlády bylo dosáhnout společnou maďarsko-polskou hranici. Nároky maďarské vlády byly podporovány Polskem a Itálií. Nalézaly pozitivní ohlas i v určitých anglo-francouzských kruzích, které v nich viděly možnou hráz proti německé expanzi. Německo se k nim však z téhož důvodu stavělo zásadně odmítavě. Podle jeho názoru by byla prostřednictvím Maďarska příliš posilována pozice Itálie ve střední Evropě.
6. října 1938 vydala Hlinková slovenská ludová strana v Žilině Manifest slovenského národa. K prohlášení se připojili i zástupci slovenských občanských stran a skupin. 1. prosince byla ustavena nová slovenská autonomní vláda. Jejím předsedou byl opět J. Tiso a jejími členy byli (až na jednu výjimku) členové vlády předchozí, kteří však již všichni reprezentovali ludovou stranu. Samostatné postavení si uchovala Karmasinova Deutsche Partei. V rámci nacionálního autoritativního režimu ludové strany vstoupil do slovenského politického života opět i Vojtěch Tuka. Autonomie Slovenska byla právně zakotvena ústavním zákonem z 22. listopadu 1938. Podle něho vládní a výkonnou moc na Slovensku vykonávala autonomní slovenská vláda, zodpovědná slovenskému sněmu. Tento sněm byl pak zvolen ve volbách, při nichž byla připuštěna pouze kandidátka ludové strany. Vyhlášením slovenské autonomie se změnil i oficiální název celého státu na Československo.
Také Podkarpatská Rus proklamovala svou novou suverenitu. 11. října byla vytvořena autonomní vláda Podkarpatské Rusi, v jejímž čele stál Andrej Brody. Po dvou týdnech byl však jako maďarský agent zbaven funkce předsedy vlády a zatčen. 25. října byla v Chustu vytvořena nová vláda vedená premiérem monsignorem A. Vološinem. Rozhodující politické postavení v ní zaujal Julian Révay. Všechny dosavadní politické strany na Podkarpatské Rusi byly rozpuštěny a jedinou vládní stranou se stala Nacionálni strana ukrajinská. Jejím mocenským nástrojem byla fašistická úderná organizace Sič, organizovaná podle vzoru německých nacistických oddílů SA. Celková situace na Podkarpatské Rusi byla však značně chaotická. V lednu 1939 byl na Podkarpatskou Rus vyslán armádní generál Lev Prchala, který se stal členem Vološinovy vlády. Ani poté se však poměry výrazně nezlepšily a chustská vláda nebyla s to prosadit v zemi svoji autoritu.
4. října 1938 byla ustavena nová vláda, v jejímž čele stál opět dosavadní premiér, generál Syrový. Byla to opět úřednická vláda, na níž se však podílela řada nových ministrů, např. L. Feierabend, P. Zenkl, J. Kalfus a další. Nejvýznamnější změnou pak bylo nahrazení Kamila Krofty novým ministrem zahraničních věcí Františkem Chvalkovským. Po nedlouhém období svého působení byla Syrového vláda 1. prosince 1938 vystřídána vládou v čele s představitelem pravicového křídla agrární strany Rudolfem Beranem. Ministrem zahraničních věcí zůstal F. Chvalkovský, ministrem národní obrany J. Syrový. Většina ministerstev byla nově obsazena. Funkci ministra dopravy převzal generál Alois Eliáš, ministrem bez portfeje se stal Karol Sidor, zastupující Slovensko.
Posledním státním aktem prezidenta Beneše bylo jmenování nové Syrového vlády 4. října 1938. Následujícího dne - 5. října 1938 - abdikoval ze své funkce prezidenta. Uchýlil se do ústraní v Sezimově Ústí. Berlínská vláda však kategoricky žádala, aby opustil zemi. K jeho urychlenému odjezdu z vlasti - 22. října 1938 - přispěly i opakované žádosti Syrového vlády.
V mezinárodním ohledu se zahraniční politika druhé republiky vedená F. Chvalkovským orientovala na spolupráci s Německem.
Hitler zdůraznil jednoznačně: „Vy jste vklíněni do těla velkého Německa a musíte se podle toho zařídit a chovat.“ Pokud by se snad Československo pokoušelo opět vystupovat jako nepřítel Německa, znamenalo by to pro něj katastrofu. „Kdyby Československo učinilo sebemenší pokus v tomto směru, Německo by okamžitě energicky zasáhlo.“ Současně vydal Hitler již 21. října interní směrnice k likvidaci zbytku Československa. Zdůrazňoval v nich: „Musí být možno kdykoli rozdrtit zbytek Československa, kdyby se jeho politika stávala Německu nepřátelskou... Cíl akce je nutné vidět v bleskové okupaci Čech a Moravy a v izolaci Slovenska.“
Lidový odpor se projevoval v bojkotu oficiálních výzev a v pasivní rezistenci. Současně však uvnitř Československa - pod povrchem vnějšího dění - existoval i aktivní opoziční proud. Udržoval styk s bývalým prezidentem E. Benešem a poskytoval mu informace o událostech v republice.
Výňatky z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 287-301
Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9